Konec ilegality

V roce 2013 jsme dostali nápad pořídit si dvě kozeny, pár slepiček a nějaké to prasátko. Mít vlastní mléko, vejce a maso se nám zdálo jako dobrý nápad. Před půl rokem jsme dostali další nápad. Vystoupit z „ilegality“ a vyrábět a především prodávat naše mléčné výrobky, podle platné legislativy.

S realizací prvního nápadu byla spojena spousta práce, ale i radosti. Budování něčeho nového je spojeno s objevováním. A tak jsme zařadili zpátečku v čase a vrátili se zase do dětství, na kterém je nejkrásnější ten každodenní zázrak, kdy dítě objeví další kousek světa kolem sebe. I my jsme se radovali z uklizeného pozemku, z pokácených náletových dřevin, z ohrady, z první dřevěné konstrukce prasečího chlívku, z prvního vajíčka, z malých selátek, která poletovala po obrovském pozemku, z kozích holek, které nebyly holky, ale babičky, to jsme ovšem nevěděli, z kozího mléka, které nebylo trpké a smrduté, ale naopak voňavé a slaďoučké, z prvního sýra, jogurtu, pribináčka nebo másla. Prostě všude kolem nás bylo spousty a spousty práce, ale ještě více energie, kterou jsme do sebe nasávali. A hodně jsme se toho naučili.

S našimi výtvory jsme se samozřejmě chlubili kamarádům. A ti postupem času už nechtěli jen ochutnávat, ale začali si objednávat. Tu sýr, ondy jogurt nebo pacholík. Pro nás dobrá zpráva. Nějaké přebytky máme, a když to chutná i druhým, pojďme je prodávat.

A tímto okamžikem pro nás skončila radost a začaly především starosti. Ne že bychom neměli starosti před tím, ovšem to byly naše starosti nebo spíše starosti, které jsme měli ve své moci. Znáte to. Uděláte chybu nebo zabloudíte. Dobrá. Tudy prostě cesta nevede, půjdu jinudy. A je po problému.

Ovšem my jsme na cestě začali narážet do lidí, kteří nám najednou začali říkat, že tudy jít nemůžeme, protože tam nás nepustí. A vy tak nějak tušíte, že vámi zvolená cesta je správná, jen na té cestě stojí někdo, kdo vás nechce pustit. Máte sto chutí toho člověka praštit do zubů a vztek je tak veliký, že vám začíná přerůstat přes hlavu, protože máte za sebou obrovský kus cesty, který vás stál jenom mnoho úsilí, ale i peněz. A těsně před cílem není ten kopec tak prudký, že ho nejste schopni vylézt, ale stojí tam úředník, který se jen tak rozhodl, že vás dál nepustí.

A protože čtete tyto řádky, je zřejmé, že naše touha ten kopec vylézt byla větší, než úředníkovo přesvědčení, že nás na kopec nepustí. Jsme nahoře, máme velikou radost, ale všude kolem je mlha a my nevidíme, jak veliké kopce jsou ještě před námi. Ale nás šlapat do vršku začalo bavit, navíc v batohu máme přesvědčení, že umíme vylézt mnohem výš, než se nám na začátku cesty zdálo, i když občas zabloudíme nebo sklouzneme do bahna. Navíc jsme na to čtyři. To je mnohem víc, než jeden.