Když na kozy přijdou touhy

Než jsme se stačili rozkoukat, léto je pryč i s časem prázdnin a pohody. Už je to zase tady. Budík zvoní do tmy a z ranní pohodičky, kdy nebylo kam spěchat, se zase stává souboj s časem. Dát tryskem kachnám a slepicím, vyvenčit psí šelmy, podojit kozy, vykydat kravky, důkladně umýt Fíle zaneřáděné vemeno, podojit, nanosit seno kozám a kravkám, přemístit Jahůdku z výběhu Pomněnky k mámě Filoméně, napustit všem vodu, odnést mléka do sýrárny, alespoň trochu ze sebe umýt kraví a kozí deodorant, skočit do auta a vyrazit do Domečku. Stihnout to za dvě hodinky je sprintérský výkon. A přitom ještě před několika dny bylo ráno, tou nejkrásnější částí dne. V klídku do chlévů, s každou kozenkou krátce popovídat, s Fílou probrat, jestli je opravdu nutné se zdokonalovat v obalování vemene vlastními výkaly, pak se se všemi vydat na pastvu a poslouchat jak krásně chroupou, rosou načechranou, trávu.

Dost na tom, že se zase do mého života vnutil čas, ještě na kozeny přišly jejich podzimní touhy. Z roztomilého a bojácného kozlíka Emánka se stalo smradlavé ohyzdné monstrum, které si celý den močí na hlavu, čímž se pro kozy stává neodolatelným a začíná jeho pracovní období. Má toho ten kluk na svých „bedrech“ strašně moc. Dvanáct dychtivých holek, musí být strašná řehole. Ovšem nejtěžší je domluvit se s kozami. Ono je to těžké, i když se jim neozývá příroda, ale teď je to o nervy. Každá koza má svůj osobitý charakter, který kvůli vám měnit nebude a tak pokud s nimi chcete vycházet, musíte se je naučit respektovat a pokud je dokonce vaší ambicí mít dominantní roli ve stádě, je nezbytné být vždy o myšlenku napřed, abyste byli připraveni na to, co která v příštím okamžiku vymyslí, aby se dostala ke své oblíbené mlsce. Jakmile přijde podzim, je chlév plný nervozity. Začíná souboj o přízeň toho smraďocha. A kozí charakterové odchylky se zvýrazní a jsou mnohem urputnější.

A tak se z dojení stává prachsprostý souboj o holý život. První je na řadě Jařinka, hnědá velitelka stáda. Nasypu jí obilí do žlabu, přidřepnu k ní, vezmu do rukou vemeno a ona začne couvat. Chytnu jí za obojek a zadek a přitáhnu ke žlabu. Chytnu do rukou vemeno a ona couvá. Složitě a s hekáním se zvedám, kozu vážu, povím jí několik hřejivých slov a konečně začínám dojit s tím, že ji ráno okamžitě přivážu. Opouštím Jařinku, zavírám za sebou vrátka a jsem u Toničky. Musím vylít mléko do kýble, ale zároveň dávám pozor, aby do kýble nestrkaly čumák Tonička, Amálka nebo Rozázka. Tonička s Rozárkou jsou ve společném prostoru a tak jim musím dát obilí současně a navíc je obě podojit dřív, než stačí zbaštit svůj příděl. Začínám Toničkou. Tonička je hodňoučká rohatá bezkonfliktní holka. Tady se dá očekávat klídek, ale Jařina vedle už dožrala a je nervózní z toho, že někdo jiný ještě jí. A tak se dobývá na Toničku. Tluče hlavou do dveří a škvírou mezi plaňkami se mě snaží štípnout. Tady to vyřeší pár jemných hřejivých slov z bezprostřední blízkosti. A už honem spěchám za Rozárkou. Ta je největší převít ve stádě, ale při dojení je naprosto v klidu. Slévám mléko do kýble a přelézám do kotce k Amálce se Špagetou. Obě jsou prvničky, takže mají velmi malé struky, které se špatně dojí a i tady jde o čas. Podojit obě dřív, než jedna z nich dožere, protože to se okamžitě začnou prát o zbytek a hrozí, že mi mléko vylijí nebo si v něm vykoupou kopýtka. Takže tady je moje nervová soustava nastavená na maximum. Snažím se dojit co možná nejrychleji, zároveň těkám pohledem po obou kozách najednou, abych je stačil zastavit hlasem. Na hlas reaguje jen Amálka. Špageta je rarach, ta uznává jen hrubou sílu. No, a protože nechci dostat mrtvici, ulevuji si nějakým tím hřejivým slůvkem. S dojením jsem za půlkou. Poslední tři kozičky umí vylézt na dojící stůl, takže dostávají volno moje vrzavá kolena a záda. Šmudlinka je nejlepší dojnice a nejmilejší koza. Když tedy nejde o žrádlo. To se mění v terminátora a slabší kusy nemilosrdně šikanuje. Zbývající dvě holky se potřebují dostat taky nahoru, a tak je během dojení odháním od dojícího stolu, na který se obě sápou. Když zjistí, že se ke Šmudle nedostanou, všimnou si, že jsem kýbl plný obilí, nechal na poličce, kterou mám za zády. Potichoučku se k němu vyšplhají a shodí ho. Víko se otevírá, ony zahajují boj o rozsypané zrní a já jsem na pokraji zhroucení, protože jsem je opět neuhlídal. To už mi nepomáhá ani pár jemných a hřejivých slov. Poslední dvě holky Lízinku a Růženku už dojím jen s mlhavým oparem bdělosti, kdy se cítím strašně unavený a říkám si, že to nemám zapotřebí. A to mě ještě čeká Filoménka, se svým zaneřáděným vemenem.

Ale naštěstí to příroda má zařízená tak, že se všechny kozenky prskají v jeden čas a tak během dvou týdnů, se vše opět zklidní. I ten Eman přestane tak ukrutně smrdět.